Na rozdíl od prvního polistopadového starosty Prostějova Miroslava Zikmunda už nemusí řešit nic převratného ve společenském životě, stal se primátorem města z naprosto svobodných voleb. František Jura (na snímku) vzpomíná na listopadové události roku 1989 s úsměvem, ale jak sám Večerníku v exkluzivním rozhovoru přiznal, před třiceti lety mu běhal mráz po zádech. V té době byl totiž ještě vojákem základní vojenské služby a v případě komunistického rozhodnutí hrozilo, že bude hnán proti demonstrantům…
Vzpomenete si na své osobní zážitky při událostech v listopadu 1989? Jak jste sametovou revoluci tenkrát vnímal?
V tom roce jsem byl jako dvacetiletý mladík na vojně. Sloužil jsem v Benešově u Prahy, tedy relativně nedaleko dění. Tehdy nám v kasárnách o událostech nechtěl nikdo nic pořádně říct, měli jsme jen velmi zprostředkované zprávy. O to větší jsme měli obavy o naše vlastní nasazení. Nemohli jsme vyloučit, že dostaneme rozkaz a poženou nás proti demonstrantům. Nic podobného se naštěstí nestalo, režim rychle slábl a nezmohl se na odpor.
Účastnil jste se nějakým způsobem osobně některých demonstrací nebo byl jste nějak veřejně činný v té době?
Právě vojenská služba mi bránila se čehokoliv účastnit. Nebylo myslitelné jenom tak odejít z kasáren, za to nás mohly čekat tvrdé tresty. O to aktivnější jsem byl ihned po návratu, přivážel jsem ‚čerstvé zprávy z Prahy‘ a zapojil se do tehdejšího dění.
Co jste říkal na změny, které naši společnost provázely v následujících letech? Splnily vaše osobní očekávání?
S většinou společenských změn jsem spokojený, žijeme ve svobodných časech a máme se relativně dobře. Člověk si to často uvědomí až při cestě do zahraničí, když může srovnávat s chudšími státy. Kdo si stěžuje na životní podmínky v České republice, měl by si uvědomit, že žijeme v té bohatší části světa. Odpovídá tomu náš systém péče o děti, seniory a postižené i naše zdravotnictví. Že se především v devadesátých letech minulého století děly věci, které nebyly v pořádku, asi není třeba zdůrazňovat. Určitě jsme mohli být dále. Ale už je to historie.
Co se podle vás v naší zemi takzvaně „zvrtlo“ po sametové revoluci?
Zažil jsem porevoluční euforii a pocit, že po pádu totality půjde vše snadno. Bohužel v některých případech si někteří lidé začali plést demokracii s anarchií. Přestali respektovat jakákoliv pravidla a společnosti v řadě případů vysloveně škodili. Asi je to vývoj, kterým jsme si museli projít, abychom si zase začali vážit slušnosti, osobní statečnosti a schopnosti lidí stát rovně. Věřím, že v tomto ohledu jsme na správné cestě. Ale ta cesta rozhodně nebude krátká.
Po listopadu 1989 došlo ke spoustě změn. Přesto se v roce 2014 dostali komunisté v Prostějově opět k „moci“, když se stali součástí rady města. Vy jste v minulém volebním období byl opozičním zastupitelem, neznepokojil vás návrat komunistů do vedení prostějovské radnice?
„V komunální politice je spousta věcí snazší. Oprava chodníku není ani levicová, ani pravicová. Buď je potřebná, nebo ne. A také v případě politických stran jde mnohem více o konkrétní lidi přímo ve městě. Jako primátor komunikuji se členy všech politických stran, u mě má každý dveře otevřené. A neplatí to jen o politicích, ale samozřejmě o všech občanech.
Jaký máte pocit z celospolečenských změn v naší zemi po listopadu 1989 dnes? Co vás těší a z čeho jste naopak zklamán?
Po třiceti letech od sametové revoluce máme zavedeny demokratické instituce a standardně u nás probíhají svobodné volby. Co se učíme pomaleji, je respekt k výsledkům těchto voleb. Osobně bych přivítal, kdybychom si po volbách uměli podat ruce, poblahopřát si a bez ohledu na výsledky spolu i nadále vycházet ku prospěchu obyvatel našeho města. Mě to naučil sport. Když vás soupeř porazí, musíte se z toho poučit, špatnou náladu hodit za hlavu a příště chtít být lepší. Pokud si z prohry odnesete jenom nenávist k soupeři, tak uškodíte hlavně sami sobě. A když to tak budete dělat pořád, nakonec vás to zničí.
Zveřejněno v Prostějovském večerníku.
